14. 6. 2014 je dnem, který všechno změnil. Ten den jsem se doma učila na státnice, pak se TO stalo a na hodně dlouhou dobu mi všechno připadalo zbytečné a malicherné.
Pár let před jeho sebevraždou jsem Martina vezla na pohotovost se zraněným kotníkem poté, co si šel s kamarády zahrát fotbal. To zranění bylo viditelné, noha ho bolela, požádal mě o pomoc a já ho odvezla k doktorům. Na pohotovosti ho ošetřili, noha se za nějaký čas zahojila a byla z toho už jen vtipná historka. Jenže….
Tak nějak jsem si vždy myslela, že kdyby ho něco trápilo, tak mi to poví. Nestalo se to a já si ničeho nevšimla, protože jsou trápení a zranění, co nevidíme a o čem se nemluví lehce.
Martina něco trápilo a neřekl nám o tom. Ani rodině, ani kamarádům. Nevíme to doteď.
Mezi námi je spousta lidí, kteří se trápí a nechtějí o tom z různých důvodů mluvit.
Možná, protože si myslí, že kluci nepláčou?
Možná, protože si myslí, že chlap musí být silný?
Možná, protože si myslí, že to nikoho nezajímá?
K příležitosti desetiletého výročí, kdy se můj mladší bratr rozhodl dobrovolně odejít na jiné místo někam hodně daleko, jsem uspořádala dárcovskou výzvu pro organizaci Nevypusť duši, která otevírá témata péče o duševní zdraví. Zároveň jsem uspořádala memoriál na počest Martina, kde se sešla rodina a jeho kamarádi.
V rámci výzvy jsme vybrali krásnou částku a věřím, že to díky Nevypusť duši někomu pomůže.
